we will sing.
and we will sing.
one for sorrow.
two for joy.
three for a girl.
four for a boy.
five for silver.
six for gold.
seven for a secret, never to be told
A dny jsou teď jemný, fialový, růžový bílý a oranžový, jako na japonský kresbě. Dny jsou teď překvapivě z hudby Feist a Patricka Wolfa, z hudby, která dokumentuje všechny ty (potřeby) změny, jsou z nenadálých sněhových vloček, z autobusů S., z intelektuálek a odpočinku. Jsem doma na Letný, nemyslim ani tak tenhle byt a naše, spíš všechny ty kilometry cestiček v parku, kde jsem gazilionkrát šla nebo běžela, Hrad, Jelení příkop, sochu sedící holky, základku a Expo, koukání seshora na Vltavu a mosty, to, že člověk jde od tramvaje a u každýho druhýho domu si vzpomene na nějakýho spolužáka, kterej tam bydlel nebo ještě bydlí, dětství a tak (patetický). Ale kde jinde můžete uvidět za oknem kavárny Petera Hoega kterak čte a jí k tomu větrník (ok, ani po práci v pekárně nejsem schopná rozlišit větrník od věnečku)? Baleťák. Asi si znova přečtu Cit.
Dvě á za mnou, týden prázdnin přede mnou, mlha ve mně. Je to spíš mlha jinejch lidí, což nijak nezabraňuje tomu, aby mi pěkně zamlžila brejle, kdybych si konečně byla schopná nějaký koupit. Aneb všechno co jsem se nikdy nechtěla dozvědět o hloupejch poruchách příjmu potravy, ale život se mě jaksi neptal. Fakt jsem o to nestála. Sakra, co všichni hloupnou?? Na druhou stranu si začínám fakt myslet, že je to proza(i)čtější než se zdá. (prozaičtější je jedno ze slov, jehož použití jsem nikdy úplně neporozumněla, prostě ho používám instinktivně a nevim, zda dobře).
Enough. Enough now. Slyšíte? Here we go.
dragons of normality 