it´s making me ashamed

Read Full Post »

Přibejvá světla, teď už to může bejt jenom lepší, řikám si každý ráno. Ale nevim, jestli si doopravdy myslim to, co řikám, jestli doopravdy věřim tomu, co si myslim. Bojim se všech změn kolem i vevnitř a ještě víc se bojim toho, že se nic nezmění. Že už je pozdě. Nemám strach z těch skutečností, vlastně jsem si docela jistá, že bych dokázala přežít i docela nelehký situace, žít na různejch místech, vycházet s lidma a několikrát se to už i potrvdilo, je to mnohem spíš strach z procesu rozhodování, změny, pochybností, nejistoty. Zase mám to období, kdy zpochybňuju cokoliv, to, jaká jsem k lidem kolem sebe, jaká jsem sestra, svuj postoj ke škole a k práci, k sobě. Je to… únavný.
A pořád dokola. Přála bych si (auto)upřímnost Řasy. Její schopnost brečet na správnejch místech života.

“Když se vaše stínová dívka vrátila, setkaly jste se spolu?”
Zavrtí hlavou. “Ne, ani jednou. Připadalo mi, že k tomu nemám důvod. Že už se mnou nemá vůbec nic společného.”
“Ale ta dívka, to jste přece byla vy sama?”
“Možná,” připustí ona. “Ale to už je teď stejně jedno. Kruh už se jednou uzavřel.”
Konvíce na kamnech začíná syčet, ale jako by to znělo z mnohakilometrové dálky.
“Přes to všechno říkáte, že mě potřebujete?”
“Potřebuji vás, ” odpovídám já.
(Haruki Murakami: Konec světa a Hard boiled wonderland)

A ještě:
Stephenie Meyer: The Host
Daniel Kehlman: Mahlerův čas
Jiří Schindler: Ze života bakterií

Read Full Post »

sníh a vlci

Zkouším tomu všemu trochu věřit. Moc mi to nejde.

Nevim, jestli je horší prázdnota nebo ty věčný ozvěny neprázdnot narážející zevnitř – snažim se věřit jednotlivejm dnům, jednoduchejm věcem a činům. Střídám záchvaty učení s absolutní apatií. Včera, v diskuzi o semináři gender, tělo, věda, horlivě přesvědčuju Nejmladší, že identitu si člověk nemusí zasloužit nebo odpracovat, že už jen svojí existencí a jedinečností spolupůsobí se světem na jejím vytváření. Dovedu vymyslet spoustu argumentů. Který večer přesvědčí Sestru, ale ráno v praxi selžou. Budím se s pocitem, že den tam venku bude nekonečně dlouhej a že to nemůžu přežít. Že si musím vymyslet spoustu pseudotrestů a zbytečnejch překážek, abych to ustála, abych nezešílela strachem, abych… vlastně nevim. Rozšiřuju si slovník – ta lopatovitá věc na odhrabávání sněhu se jmenuje hrablo. Naše hrablo se jmenuje Anapurna. Poeticky Hornbach, skoro jako farmačka). A tak ráno odhrabávám tmu a sníh a připadám si ve svý studený hlavě strašně sama. Nikdo mi do toho nemluví. Nikoho už to nebaví. Tak kdy to sakra přestane bavit mě?

Na tramvajence píšou, že 2009. Tak jo. Lichý roky, řiká Máma. A hodně Devětsil všem…

Read Full Post »