Zkouším tomu všemu trochu věřit. Moc mi to nejde.
Nevim, jestli je horší prázdnota nebo ty věčný ozvěny neprázdnot narážející zevnitř – snažim se věřit jednotlivejm dnům, jednoduchejm věcem a činům. Střídám záchvaty učení s absolutní apatií. Včera, v diskuzi o semináři gender, tělo, věda, horlivě přesvědčuju Nejmladší, že identitu si člověk nemusí zasloužit nebo odpracovat, že už jen svojí existencí a jedinečností spolupůsobí se světem na jejím vytváření. Dovedu vymyslet spoustu argumentů. Který večer přesvědčí Sestru, ale ráno v praxi selžou. Budím se s pocitem, že den tam venku bude nekonečně dlouhej a že to nemůžu přežít. Že si musím vymyslet spoustu pseudotrestů a zbytečnejch překážek, abych to ustála, abych nezešílela strachem, abych… vlastně nevim. Rozšiřuju si slovník – ta lopatovitá věc na odhrabávání sněhu se jmenuje hrablo. Naše hrablo se jmenuje Anapurna. Poeticky Hornbach, skoro jako farmačka). A tak ráno odhrabávám tmu a sníh a připadám si ve svý studený hlavě strašně sama. Nikdo mi do toho nemluví. Nikoho už to nebaví. Tak kdy to sakra přestane bavit mě?
Na tramvajence píšou, že 2009. Tak jo. Lichý roky, řiká Máma. A hodně Devětsil všem…
sílu!