Přibejvá světla, teď už to může bejt jenom lepší, řikám si každý ráno. Ale nevim, jestli si doopravdy myslim to, co řikám, jestli doopravdy věřim tomu, co si myslim. Bojim se všech změn kolem i vevnitř a ještě víc se bojim toho, že se nic nezmění. Že už je pozdě. Nemám strach z těch skutečností, vlastně jsem si docela jistá, že bych dokázala přežít i docela nelehký situace, žít na různejch místech, vycházet s lidma a několikrát se to už i potrvdilo, je to mnohem spíš strach z procesu rozhodování, změny, pochybností, nejistoty. Zase mám to období, kdy zpochybňuju cokoliv, to, jaká jsem k lidem kolem sebe, jaká jsem sestra, svuj postoj ke škole a k práci, k sobě. Je to… únavný.
A pořád dokola. Přála bych si (auto)upřímnost Řasy. Její schopnost brečet na správnejch místech života.
“Když se vaše stínová dívka vrátila, setkaly jste se spolu?”
Zavrtí hlavou. “Ne, ani jednou. Připadalo mi, že k tomu nemám důvod. Že už se mnou nemá vůbec nic společného.”
“Ale ta dívka, to jste přece byla vy sama?”
“Možná,” připustí ona. “Ale to už je teď stejně jedno. Kruh už se jednou uzavřel.”
Konvíce na kamnech začíná syčet, ale jako by to znělo z mnohakilometrové dálky.
“Přes to všechno říkáte, že mě potřebujete?”
“Potřebuji vás, ” odpovídám já.
(Haruki Murakami: Konec světa a Hard boiled wonderland)
A ještě:
Stephenie Meyer: The Host
Daniel Kehlman: Mahlerův čas
Jiří Schindler: Ze života bakterií
to čtu taky a zatím mě zaujalo tohle:
“s duší si přece nemusíte nic počít. tu člověk prostě má. je jako vítr. docela stačí jen cítit, jak se pohybuje sem tam.”
já jsem právě na tu schopnost totálně odpojit duši od těla (nebo já nevim, “zbytku” člověka) během celý tý knížky narážela… ale bylo by to fajn. prostě mít